"Na podzim roku 1863 přišel do Valašského Meziříčí nový koncipient prvého moravskoslezského českého advokáta a pozdějšího starosty města, pana JUDr. Al. Mikyšky, pan JUDr. Fr. Barvič. Mimo několika svazků občanského zákoníku na dně studentského kufru přinesl si tento mladý Karlovjan na nové působiště žhavé srdce, naplněné ideou všeslovanskou a velkou chutí k práci. A ještě něco! Jakýsi podivný oblek, zpola uniformu, zpola národní kroj, režné kalhoty i kabát, černý kulatý nízký klobouček s pérem a červenou košili. Když se v tom ponejprv objevil, myslili lidé, že je to Srb či Chorvat. Barvič byl sokolem!

Mladý koncipient rychle zapadl do veřejného života, brzy však postřehl záludnost a nebezpečí stojatých vod národní vlažnosti meziříčské společnosti a soustřediv kolem sebe hlavně mládež, rozštěpil c. k. vlasteneckoklerikální Čtenářský spolek, od kteréhožto kroku si sliboval nápravu. Dosáhl však pravého opaku, rozvážní otcové byli příliš nevýbojní, opatrní a pohodlní a tak místo jednoho, byly tu spolky dva, konzervativní, bezbarvé, bezúčelné. Bylo třeba začíti jinak, tradici odhodit a přinésti něco nového a tu vznikla myšlenka – založiti Sokol. Ale jak? Nebylo stanov, nebylo rádců ani zkušeností, bylo jen nadšení, veliké a svaté, zažehnuté v Barvičově duši v době jeho pražských studií samotným Tyršem, a to postačilo zdolati tisíce překážek, hromadivších se v cestu. V kanceláři Barvičova chlebodárce Dr. Mikyšky se radilo a plánovalo, odtud se řídila práce a dávaly příkazy. Sem také byla svolána 18.března poradní schůzka a 28.března pak památná ustavující schůze spolku. Četné zmínky zasluhují jména Barvič, Mikyška, Sobotka a Kašlík."

O podmínkách, v nichž začínala vlastní tělocvičná činnost, píše očitý svědek takto: "Dva kruhy zaražené v hostinské místnosti paní Kašlíkové na dřevěném trámu stropu, byly prvním nářadím jednoty. A tam cvičili všichni ti, kdož k budoucímu spolku náležeti měli, poněvadž venku zem ještě sněhem pokryta byla".

(A. Lang – úryvek "Úroda čtyřiceti let ...")